Obří pekařství v Koreji: procházka po Hare Hare Bakery

Proč se z Daejeonu stalo město chleba

Když se v Koreji řekne Daejeon, dneska se tomu prostě nevyhnete — každý začne mluvit o pečivu. Kdykoli někomu řeknu, že tam jedu, dostanu stejnou větu: „Tam je přece hromada pekařství, ne?" A není na tom nic špatně, dobrých podniků je tu fakt dost. Korejská pekařství často berou klasické evropské pečivo a cpou do něj domácí suroviny nebo vymýšlejí kombinace, které by vás v životě nenapadly. Daejeon je město, kde se tahle pekárenská kultura rozjela fakt výrazně. Ta nálepka mu už zůstala. Možná i proto mám pocit, že když tam zrovna jsem, musím si zajít aspoň do jedné pekárny. V létě jsem se tam zastavil služebně, a zašel jsem do Hare Hare, pobočka Gasuwon.

Hare Hare Gasuwon

Budova je docela velká. Stojí přesně na rohu uličky, takže z dálky vás první praští do očí to slunce — jejich logo. Fasáda je mix cihel a betonu, působí pořádně masivně. Na pekárnu to vypadá spíš jako nějaký koncept store. Já zaparkoval na veřejném parkovišti o kousek dál a došel pěšky.

Už přes skleněné dveře bylo jasné, co uvnitř čeká. Menší, než byste čekali. Podle jména a velikosti baráku člověk předpokládá obrovský prostor, ale jakmile vejdete, zjistíte, že to zas tak rozlehlé není. Pár pultů, na nich natěsno poskládané pečivo, a stačí deset lidí a je plno. I tak to tam ale má nějaký řád — narovnané podnosy, lidi se servírují v igelitových rukavičkách, žádné kleštičky.

První pult

Melounový krémovník a jukpa priggle

Hned po vstupu jsem se u prvního pultu zarazil. Šel jsem tam bez plánu, nic jsem si předem nevytipoval. Melounový krémovník zabíral víc než půlku pultu, vedle byl jakýsi ttalgi bbangdoro — chléb s jahodami a smetanou nahoře. Na cenovce stálo 5 000 wonů (asi 3,50 $) a melounový krémovník 3 200 wonů (asi 2,20 $). Jednotka tam nebyla, takže jsem chvíli koukal, než mi došlo, že to jsou tisíce wonů.

O pult vedle byly croissanty s ovocem podle sezóny. Jahoda nasazená na croissantu, posypaná moučkovým cukrem — tvar až trochu přehnaný. Byly tam i ttalgi mochi (jahodové mochi, japonská rýžová kulička). Jak jsem se tak rozhlížel, bylo vidět, že jahodovou sezónu tady vzali vážně a skoro všechno je kolem ní.

Co mě ale překvapilo, byl jukpa priggle. V pekárně, uprostřed samých sladkostí, donut se smaženou jarní cibulkou a majonézou nahoře. Tiše se slaně držel mezi těmi sladkými sousedy, a divně mu to ladilo s nedalekými sendviči zabalenými v papíru stylizovaném do novin.

Pult byl rozdělený na dvě zóny. Jedna byla hlavně sladká — dlouhé pečivo připomínající eclair, soboro (korejské pečivo s křupavou drobenkou) a klobásový chléb naskládaný ve vrstvách. Nahoře na polici trůnily velké, hrubě vypečené bochníky, tak vysoko, že jsem přemýšlel, jak se k nim vůbec dá dosáhnout.

Zóna yakisoba pan

U otevřeného pultu se to zase celé změnilo. Croissanty, něco, co vypadalo jako závin, pizza chleby, balené toustové chleby, sendviče — všechno pomíchané na jednom stole. Prostě zóna bez kategorií, kde je „pečivo" a basta. Uprostřed jsem zahlédl i balené pečivo s nálepkou „rýže", nejspíš vyrobené z rýžové mouky. Původně jsem si chtěl vzít jednu věc, ale tady už to začínalo být nepřehledné.

Od tohohle místa se hranice mezi pekárnou a fast foodem začala malinko rozmazávat. To střídání sladkého a slaného, které pořád dokola naskakuje, se v Koreji říká „danjjan-danjjan", a danjjan-danjjan chléb s cibulkou to přesně vystihoval — sýr zapečený nahoře, vůně, že se vám sbíhaly sliny. Crumcheese banhotteok za 4 200 wonů (asi 2,90 $) má jak název, tak vzhled, který vás nechá tápat. Něco mezi hotteokem (korejská smažená plněná placka) a sconem, kulatého a placatého, a bylo toho tam naskládaných asi dvacet v řadě.

Yakisoba pan mi ale vyloženě padl do oka. Smažené nudle, tedy yakisoba, nacpané v housce — v Japonsku naprosto běžná věc. Stál 3 800 wonů (asi 2,60 $) a vedle byl cream soba pan, na kterém trůnila nálepka „novinka". Nudle v krémové omáčce v pečivu. Stál jsem nad tím chvíli a nevěřil.

Castella a bammos bbang

Hned vedle pokladny stálo tohle. Castella (jemný piškotový koláč původem z Portugalska) s vytlačeným logem Hare Hare, máslová a čokoládová verze vedle sebe. Jeden kus stál od 5 600 do 6 100 wonů (asi 3,90–4,20 $), set pak 12 200 nebo 12 700 wonů (asi 8,50–8,80 $). Hodně lidí si ho tu bralo na dárek. Stačí to vyražené logo a z obyčejného pečiva je najednou něco, co rovnou vypadá jako dárkově zabalené.

Tohle je ten slavný nostalgický bammos bbang, o kterém každý, kdo mluví o Hare Hare, taky mluví. Stojí 5 600 wonů (asi 3,90 $), a když se podíváte ze strany, vidíte vrstvy smetany a něčeho, co může být buď pasta z červených fazolí, nebo jahodový džem. Znáte ten „mammoth chléb" z malých sousedských pekáren, co se prodával dřív? Silný, plný toustový chléb naplněný horou šlehačky. Tohle je v podstatě jeho vylepšená verze. Nálepka „chladit" říkala, že si ho můžete klidně odnést domů.

Zóna zdravého pečiva

Kaštanový toustovník, campagne, bagely

Vitrína na druhé straně měla úplně jinou atmosféru. Byla tam totiž oddělená sekce zdravého pečiva. Na zdi cedulka „bez másla, bez vajec, bez cukru" a pod ní hutné chleby jako žitný nebo bageta. Některé byly s brusinkami, jiné vypečené do ruda jako korejské nurungji (rýže připečená na dně hrnce). Nálepka „nejoblíbenější produkt" asi visela na brusinkovo-sýrovém campagne, ale když jsem tam byl, zbývalo už jenom pár kusů.

Kaštanový toustovník z Gongju stál seřazený v papírových formičkách, kousky kaštanů vykukovaly z těsta a linula se z něj vůně skořice. 6 000 wonů (asi 4,10 $). Vedle byl campagne s kukuřicí a sýrem — venkovský chléb se silnou kůrkou, ale tady ho vylepšili kukuřicí a sýrem. Na řezu bylo vidět poměrně hustou žlutou střídu, taky za 6 000 wonů (asi 4,10 $).

Cibulový bagel měl nálepku „bestseller" a ještě popisek, že se nejlíp jí zamražený a pak studený. 4 600 wonů (asi 3,20 $), v těstě viditelně zapracovaný černý sezam a celkový dojem byl pořádně masivní. Na bagel z pekárny rozhodně nebyl malý.

Místa, kde vám zacuká oko

Zkusil jsem přestat se zastavovat u každého pultu, ale nepovedlo se.

Zaujal mě marshmallow gateau. Kulaté, placaté dezerty obalené v kokosu, podle cedulky s rýžovou čokoládovou náplní a žužu uvnitř. 3 800 wonů (asi 2,60 $). Nálepka „bestseller" napovídala, že se prodávají jako divé.

Na vedlejším podnose ležel dlouhý chléb, který vypadal, jako by právě vyšel z pece. Celý obalený sezamem, na cedulce „bazalka a rajče". 5 900 wonů (asi 4,10 $). V popisu stálo, že jde o bio celozrnné těsto s bazalkou a rajčaty, dotažené smetanovým sýrem. Přímo z něj se linula vůně čerstvě upečeného. U tohohle jsem fakt váhal.

Kolem finanzierů taky nešlo jen tak projít. Na jednom talíři tři druhy — čokoláda, slaný karamel a fík. Po 2 900 wonech (asi 2,00 $) za kus. Jsou to malé placaté obdélníkové francouzské sušenky s vysokým podílem másla. Vedle nich zrovna vytáhli z pece pizza chléb s olivami.

Blízko pokladny mi padla do oka věc v modrém kelímku. Ořechový scone, upečený přímo v kelímku s vytištěným logem Hare Hare. Na kelímku byl taky nápis, že produkt byl v roce 2020 zvolen jako výjimečný produkt daejeonských pekáren. Tvarem to trochu připomínalo ty kelímky z prodejen zmrzliny, takže jsem chvíli tápal.

Agjjak rusk (dvakrát pečené křupavé sušenky) byl v průhledných kelímcích s kupolí navrchu, všechny tmavé. 4 800 wonů (asi 3,30 $). Je to v podstatě chléb pečený dvakrát, aby se stal křupavým — a prodávat ho v kelímku, to fakt často nevidíte. Vedle stál v průhledném sáčku s logem Hare Hare pořádně nakrájený chléb. V řezu byly vidět rozinky, vypadalo to jako panettone. Stál u okna, takže na řez padalo světlo a bylo ho skvěle vidět, a to ho ještě dělalo svůdnějším.

Na podnose stála řada podlouhlých pečiv rozpůlených nožem a napěchovaných po okraj bílou šlehačkou. Množství šlehačky vypadalo, že musí každou chvíli přetéct. Ze strany bylo vidět, že těsto je vrstvené jako u croissantu. Název jsem nestihl přečíst, ale i tak bylo vidět, jak si lidé okolo do toho ochotně sahají.

Wandu angkeum bbang (chléb plněný hráškovou pastou) stál 3 500 wonů (asi 2,40 $). Těsto bylo prořezané několika podélnými řezy a mezi nimi svítila zeleně hrášková pasta. Nahoře ještě plátky mandlí, takže barvy byly pěkně výrazné. Znáte danpat bbang, sladké pečivo plněné pastou z červených fazolí? Tohle je v podstatě jeho hrášková varianta. Klobásový chléb byl velký — konec klobásy vyčuhoval z pečiva a nahoře byla nahusto zapečená zrna, co vypadala jako quinoa nebo nějaké hrubě rozemleté obiloviny.

Zóna toustových chlebů

Byla tam i samostatná sekce věnovaná jen toustovým chlebům. Celozrnný toustovník stál 4 500 wonů (asi 3,10 $) a na cenovce bylo napsáno 70 % celozrnné mouky. Barva byla jasně odlišná — výrazně tmavší hněď než běžný tousťák, celkově působil těžce a masivně. Rýžový toustovník za 5 000 wonů (asi 3,40 $) byl vyrobený z rýže místo pšenice a upečený do bochníku ze šesti dílů, takže si člověk odlamuje po jednom. Mléčný toustovník za 4 800 wonů (asi 3,30 $) měl boky nepravidelně nadmuté a byl ze všech největší — je to v podstatě ten nejzákladnější chléb z celé nabídky.

I kdybyste šli jenom pro toustový chléb, strávili byste u tohohle pultu docela dost času.

Dortová vitrína

Jahodová sezóna se podepsala na dortech — skoro všechny byly jahodové. Ttalgibat (Jahodové pole) za 39 000 wonů (asi 26,90 $), čokoládový ttalgibat za 40 000 wonů (asi 27,60 $) a rýžový ttalgibat za 30 000 wonů (asi 20,70 $) s nálepkou „bez lepku". Konstrukce dortu byla taková, že z boku bylo vidět vrstvy jahodových řezů, takže i přes sklo vitríny bylo jasné, co je uvnitř.

Vedle byly dva druhy veganských dortů — veganský smetanový za 35 000 wonů (asi 24,10 $) a veganský čokoládový smetanový za 36 000 wonů (asi 24,80 $). Nálepka „bez vajec a mléka", ale vzhledem se od klasických dortů skoro nelišily. V popisu stálo, že se používá smetana na ovesném základě. Neplánoval jsem si dort kupovat, ale před touhle vitrínou se člověk na chvíli přece jen zastavil.

Dortů bylo víc, než jsem čekal. Pár z nich mělo tvar zvířat. Mungnyoju za 35 000 wonů (asi 24,10 $), kulatý tvar z bílé smetany s jahodami a borůvkami. Vedle Zajíček za 36 000 wonů (asi 24,80 $) — postavičkový dort i s ušima. Mangový smetanový dort za 34 000 wonů (asi 23,40 $) zářil žlutou barvou.

Dort Modrý drak za 36 000 wonů (asi 24,80 $) měl nahoře dekoraci v podobě modrého draka. Jestli to byla narážka na aktuální rok draka v čínském horoskopu, nebo jen designový nápad, nevím, ale pohled mi u něj ulpěl nejdéle. Sokolahart za 29 000 wonů (asi 20,00 $) byl nejlevnější z celé nabídky a byl podávaný přímo v misce, která vypadala jako sklenička.

Zóna sendvičů

Za dortovou sekcí přišla sendvičová a byla taky pěkně velká. Na podnosech nakupené ciabatta sendviče zabalené v papíru stylizovaném do novin s barevnou páskou, napravo ve vlastní řadě burger sendviče v průhledných krabičkách. Na pekárnu překvapivě široký výběr sendvičů.

Ciabatta sendviče se dělily na kuřecí BBQ, krevetová s bazalkovým pestem, kuřecí prsa a mozzarellu. Ty, co měly odbalenou půlku pro vystavení řezu, se uvnitř lišily. BBQ měla tmavou barvu grilovaného kuřete, krevetová s pestem ukazovala vrstvy krevet a sýra.

Mozzarella ciabatta existovala ve dvou provedeních — v papírovém „novinovém" balení, a pak v kulaté housce v průhledné krabičce. V té krabičce bylo tolik ledového salátu, že přetékal ven z housky a víčko se sotva zavíralo.

Sendvič bierham ležel v průhledném boxu řezem nahoru. Uvnitř byla bierham (lisovaná vepřová šunka), vajíčko, ledový salát a plátky šunky. Růžová z řezu přímo svítila. Šel jsem tam s tím, že je to pekárna, a najednou zjistím, že bych si tu v pohodě dal oběd.

Sušenky a dárkové balení

Na obalech mě zaujala věta „Dům šampiona Světového poháru pekařů z Paříže". V průhledných sáčcích s logem Hare Hare ležely placaté sušenky polité čokoládou a kulaté sušenky posypané plátky mandlí. Obal byl přímo takový, že člověk mohl dárek rovnou předat.

Vedle byly jednotlivě zabalené sušenky — Chocoreban, Royal chocolat, kokosové — naskládané hustě na černých podnosech. Mezi nimi i některé s nálepkou „50 % rýžová mouka", a dokonce i takové, které měly logo Hare Hare vytlačené přímo na povrchu sušenky. Vytlačení bylo tak ostré, že ani nemusíte otevírat obal a víte, odkud to je.

V rohu stály oddělené dárkové boxy se sušenkami. Dvě velikosti — pětiboxová a osmiboxová. Modrá krabice, v ní jednotlivě zabalené různé druhy sušenek vedle sebe. Kdo hledal dárek nebo suvenýr z Daejeonu, zjevně si vybíral právě tady.

Co jsem si nakonec odnesl

Nakonec jsem si vybral jukpa priggle a dvě mocha buchtičky. Ten jeden slaný kousek mezi samým sladkým mi utkvěl v paměti víc než cokoli jiného. Mocha buchta přišla v papírovém sáčku s nápisem „Vznášející se mocha bun". Jako název na sáčku to bylo překvapivě sebevědomé.

Jakmile jsem vyšel ven, slunce pálilo víc, než jsem čekal. Léto si dělalo svoje — rozdíl teplot mezi obchodem a venkem byl pořádný, a než jsem s modrou taškou Hare Hare došel k autu, byl jsem zpocený.

Co mě trochu mrzelo: vevnitř pořádně není kde si sednout a sníst to. U vstupu sice stojí pár židlí, ale přímo v průchodu, takže si tam sednout je zvláštní. Nakonec jsem pár minut postával s taškou venku a pak se vrátil do auta.

V autě jsem otevřel sáček s jukpa priggle. Slaná vůně jarní cibulky — a manželka na sedadle spolujezdce hned vyhrkla „co to prosím tě je" a uzmula si sousto. Vždycky, když jsme v korejské pekárně, jí tyhle kombinace přijdou zvláštní, ale tentokrát beze slova sáhla i pro druhé. Nevím, jestli to byl kompliment nebo ne, ale mně to bohatě stačilo.

Mocha bun jsme si dali doma. Jméno „vznášející se" mělo asi důvod, protože textura byla fakt lehká. Povrch lehce křupavý, střída jemná a měkká. Chuť café mocha byla spíš decentní — pokud čekáte výraznou kávu, trochu vás to překvapí.

Jedno kolo kolem regálů mi zabralo víc času, než jsem plánoval. Když koukáte po pečivu, takhle to dopadá vždycky. Ať jste, kde jste.