Noční kavárna s rýžovým pečivem v Čchongdžu

Duben 2026, čtvrteční večer v kavárně Kalifornie v Čchongdžu

V dubnu 2026, jeden čtvrteční večer, jsem se vydal do kavárny Kalifornie v Čchongdžu a celé to vlastně začalo tím, že jsem ten den úplně zaspal. Probudil jsem se, když už bylo dávno po poledni, pomalu jsem se vyhrabal z postele, něco málo nachystal, a najednou byl večer. Moje žena, která je cizinka, řekla: „Pojďme dnes někam ven,“ tak jsem si říkal, že bychom mohli aspoň do kavárny. Jenže v tu hodinu už moc míst otevřených nebylo. Pak mi naskočila kavárna Kalifornie v městečku Naesu-eup u Čchongdžu v provincii Severní Čchungčchong. Otevírá v 10 dopoledne, ve všední dny má otevřeno do 1 ráno a v pátek se sobotou dokonce do 3 ráno. Háček byl v tom, že od nás je to jedním směrem 40 km, ale žena mě přemluvila, že to vezmeme jako večerní projížďku, a nakonec jsme vyrazili. Je to příměstská kavárna mimo centrum, takže už samotná cesta působí jako malý výlet autem. Věděl jsem, že je v Koreji známá jako velká pekárenská kavárna s rýžovým pečivem, jen jsem měl trochu obavu, jestli v tuhle hodinu ještě vůbec něco zbyde.

Noční kavárna Kalifornie, skoro jako resort

Když jsme dorazili v noci, celá budova zářila světly. Sotva jsme vystoupili z auta, oba jsme se ženou zůstali stát. Je tohle kavárna, nebo jsem přijel do nějakého resortu? Přesně takový pocit to vyvolávalo. U vchodu stály po stranách dvě palmy a mezi obloukovými okny prosvítalo světlo lustrů, takže jsem hned pochopil, proč se tomu říká Kalifornie. Fasáda opravdu vypadala jako něco, co by klidně stálo někde u amerického kalifornského pobřeží. Neměl jsem pocit, že jdu na kávu, spíš jako bych kráčel k recepci prázdninového resortu. Vlevo svítil neonový nápis a po obou stranách kamenné cesty ke vchodu byly vysázené červené květiny. Z centra Čchongdžu je to autem asi 15 až 20 minut do Naesu-eup a jsou tu hned tři parkoviště, takže se vejde přes 300 aut. V noci ale parkoviště zelo prázdnotou. Když žena řekla, že těch 40 km stálo za to, zeptal jsem se jí, jestli je spokojená už teď, ještě než jsme si dali kávu.

Před vchodem se žena zastavila a dlouho se dívala nahoru. Neonové světlo se rozlévalo po zdi, uvnitř obloukových dveří byl vidět lustr a když jsem tam stál, připadal jsem si skoro jako před imigrační přepážkou, i když jsme nikam neletěli. Předchozí týden byl docela chaotický. Oba jsme měli několik unavených dnů za sebou, ale těch pár vteřin před tímhle vchodem to nějak uvolnilo. Byl to malý výlet do ciziny bez letenky. Zeptal jsem se ženy, jestli ji mám vyfotit, a ona už mezitím pózovala.

Za automatickými dveřmi, korejská pekárenská kavárna o ploše asi 1 650 m²

Ve chvíli, kdy se automatické dveře otevřely, jsem si jako první všiml podlahy. Na zemi byl modrý motiv moře a část připomínající písečnou pláž pokračovala dál dovnitř, zatímco nad hlavou visel lustr. Přes skleněné dveře bylo vidět světlo od pultu a už jen pohled od vstupu stačil, aby člověk pochopil, že tahle kavárna není žádný malý podnik. Žena vešla rázně první, já ji zezadu vyfotil.

Když jsme popošli kousek dovnitř, vpravo se táhla dlouhá řada pekárenských vitrín. Ze stropu splývaly zelené popínavé rostliny a ve vitrínách se pod světlem řadily chleby a sladké pečivo. Protože už byl večer, místy bylo vidět prázdná místa. Říkal jsem si, jo, takhle to vypadá, když přijdeš pozdě. Naštěstí to ale nebylo tak, že by nezbylo vůbec nic, takže jsme se rozhodli nejdřív obejít celý pult. Před vitrínou byly naskládané tácy a kleště, a když žena jako první sáhla po tácku, bylo mi jasné, že nějaké pečivo určitě koupíme.

Ve 22 hodin vitrína s rýžovým pečivem, ze které nešlo vybrat

Když jsem přišel blíž, skoro jsem si říkal, jestli je opravdu už 22 hodin, protože pečiva tam zůstalo docela dost. Jasně, oproti dni tam pár prázdných míst bylo, ale každá vitrína byla zaplněná tak, aby ani pozdní návštěvník neměl pocit, že přišel o všechno. Na jedné straně byly chleby, croissanty a podobné pečivo, dorty a tartaletky měly vlastní chlazenou vitrínu. V dortové části byly kousky s jahodami, s mangem i s květinovou dekorací, takže jsem vůbec nečekal, že budu mít v noci problém si vybrat. Všechno pečivo tu má být 100% bezlepkové, vyrobené z rýžové mouky, což je pro lidi, kterým nedělá dobře pšeničná mouka, docela příjemná zpráva. Korejská pekárenská kavárna v takovém měřítku se nevidí každý den ani tady. Žena se u dortové vitríny potulovala tak dlouho, že jsem ji pobídl, ať už něco vybere. Odpověděla: „Proč jsou v korejských kavárnách ty zákusky tak hezké? Už jenom vybírat je zábava.“

Dorty z rýžové mouky, okem to nepoznáš

Pár dortů jsem vyfotil zblízka, fotky jsem pak trochu upravil. První byl cheesecake s jahodami, kde se mezi krémem leskly jahody. Druhý byl dort se šlehačkou a růžovým karafiátem nahoře, a ten vypadal tak hezky, že by ho skoro byla škoda jíst. Třetí udržel pozornost mojí ženy nejdéle: jahodový dort se šlehačkou, kde byly přes průhlednou fólii vidět vrstvy jahodových řezů. I tenhle měl být celý z rýžové mouky, ale upřímně, jen pohledem bych nepoznal rozdíl oproti dortu z pšeničné mouky. Celé dorty stály zhruba 35 000 až 38 000 wonů, tedy přibližně $25 až $28.

Prohlédl jsem si i vitrínu s dortovými řezy. Batátový dort stál 7 800 wonů, tedy asi $6. Na cedulce stálo, že je na jemném piškotu vrstva batátů, a nahoře byla pořádná hromádka žlutých batátových chipsů. Vedle byl mangový cupcake ve sklenici, naplněný kousky manga tak bohatě, že vypadal spíš jako miska ovoce než klasický dezert.

Jahodová houska se smetanou, kvůli které jsem udělal tři fotky

Tohle byla jahodová houska se smetanou a měl jsem důvod ji vyfotit hned třikrát. Na pečivu v papírovém tácku byla nastříkaná šlehačka, přes ni v řadě ležely plátky jahod a na jahodách byly pistáciové drobky, které se ve světle vitríny lehce třpytily. Zblízka bylo vidět trochu moučkového cukru na povrchu a krém nacpaný do zářezu v pečivu. Žena řekla: „Tohle musíme koupit.“ A upřímně, ani já jsem neměl sílu to jen tak obejít.

Od rýžového croissantu po rýžový bagel, vitrína s bezlepkovým pečivem

Kromě dortů jsme prošli i vitríny s pečivem. Bylo tam něco, co vypadalo jako rýžový croissant, a také pečivo s ořechy, všechno jednotlivě zabalené v sáčcích. Vedle ležely v řadě hutně vypadající tvrdší bochníky. O kousek dál bylo červenohnědé pečivo, které mě zaujalo sytou barvou; možná bylo z červené řepy nebo z fialového batátu. Viděl jsem i rýžové bagely. Některé měly sezam, jiné fialové těsto, pár druhů tam rozhodně bylo, ale přesné názvy jsem si neověřil. To, že je všechno jednotlivě balené, bylo hygienicky fajn, jen u některých kusů nebyly moc dobře vidět cedulky s názvem, takže člověk trochu vybíral naslepo, a to byla menší škoda.

Koutek s dortovými řezy, od 3 800 wonů

Do oka mi padl mangový dortový řez za 5 800 wonů, tedy asi $4. Z řezu bylo vidět, že mezi vrstvami krému je mango naskládané po patrech, a nahoře ho byla taky slušná porce. Vedlejší rýžová ořechová tartaletka stála 3 800 wonů, asi $3, a bylo u ní napsáno, že rýže je 100% korejská a vlašské ořechy jsou z USA. Povrch měla upečený do karamelově hněda, takže už u vitríny působila krásně oříškově. Byl tam i jahodový řez: nahoře plno jahod, mezi pláty silná vrstva krému, a ze všech tří vypadal nejlákavěji.

Jahodový dort obalený bílou šlehačkou měl nahoře jen tak položenou půlku jahody a ze strany bylo v krému lehce vidět jahodový řez. Vedlejší čokoládový dort byl označený jako Foret Noire a stál 7 200 wonů, asi $5. Nahoře měl třešeň a celý povrch pokrytý čokoládovými hoblinkami, takže vypadal dost intenzivně. Poslední, co jsem si všiml, byla ovocná tartaletka s jahodami, pomerančem a kiwi vyskládanými na krému. Jedno obejití vitríny a najednou bylo pryč 30 minut.

Myslel jsem, že tu mají jen pečivo, ale našla se i lehká jídla

Myslel jsem, že tu mají jen pečivo, ale našla se i jednoduchá jídla. V průhledné krabičce byl salátový box s něčím jako bulgogi a vedle ležely ručně dělané sendviče v chlazené vitríně. Na obalu stálo uchovávat při 0 až 10 stupních a sníst hned po zakoupení. Třetí věc vypadala jako salát s krevetami a ovocem, s natočeným krémem po straně, takže to působilo docela promyšleně. Když člověk přijde pozdě večer a chce něco místo večeře, mohlo by to být fajn. My už ale byli myšlenkami úplně u pečiva, takže jsme jen prošli kolem. Žena ukázala na salátový box a řekla: „Příště sem pojďme na oběd místo jídla.“ Už si plánovala další návštěvu.

Objednávka u pultu a menu, americano za 6 500 wonů

Za pekárenskými vitrínami byl pult, nad ním digitální menu a vedle několik samoobslužných kiosků. Když jsem se podíval na nabídku, káva, signature nápoje, koktejly a alkohol byly rozdělené zvlášť, takže mě docela překvapilo, že kavárna prodává i koktejly. Protože byla noc, za pultem byli jen jeden nebo dva zaměstnanci, takže jsme mohli objednat hned bez fronty. Viděl jsem recenze, že přes den se na samotné nápoje čeká i přes 20 minut, takže tohle byla pro pozdní návštěvníky jasná výhoda. Pečivo se platí zvlášť u samostatné pokladny na pravém konci pultu. Ze začátku jsem to nevěděl, položil jsem pečivo k objednávce nápojů a zaměstnanec mě s úsměvem nasměroval tam.

Menu jsem si vyfotil. Americano stálo 6 500 wonů, asi $5, a café latte 7 000 wonů, tedy zhruba $5. Na poměry běžné kavárny v sousedství je to trochu výš. V signature nabídce byla vídeňská káva za 7 500 wonů a také nápoj s mojitovým stylem inspirovaný jižní Kalifornií za 8 000 wonů, u kterého bylo napsáno, že je nealkoholický. Viděl jsem i nápoje s korejskými tradičními surovinami, jako krémové latte s pelyňkem nebo černým sezamem, a dole drobným písmem stálo, že smoothie používá 100% ovoce. Do všech nápojů šlo přidat espresso, za 1 000 wonů dvě dávky, což mi nepřišlo špatné. Zeptal jsem se ženy, co bude pít, a ona už si nejdřív fotila menu.

Sedadla v přízemí, od kulatého stolu pod palmou po gauče

Po objednávce jsme se šli porozhlédnout po místě k sezení. Věděl jsem, že kavárna Kalifornie je velká kavárna, ale netušil jsem, že už samotné přízemí bude takhle působivé. Uprostřed se palma táhla až ke stropu a pod ní byl obrovský kulatý stůl. Na něm byly květináče a květiny, takže to připomínalo spíš zahradu než běžný stůl. Když přijde větší skupina, může si sednout kolem něj, ale i menší skupinky mají mezi sebou dost prostoru, takže to nepůsobí divně. Všude okolo byly menší stolky pro dva, žluté židle, béžové židle i gauče, a skoro každý typ sezení byl jiný. Vzadu byla sedadla u oken s bílými závěsy a protože bylo večer málo lidí, člověk si mohl vybrat prakticky cokoliv. Přes den by to takhle pohodové určitě nebylo.

U oken se táhla řada kožených gaučů. Byly sladěné do hnědé a béžové a působily skoro jako hotelový lounge. Gauče byly masivní a měkké, podle mě by se na ně vešli až čtyři lidé, a rozestupy mezi stoly byly dost široké na to, aby člověk nemusel řešit sousedy. Uvnitř byla i kombinace mramorových stolů a židlí a vzadu bylo vidět připojenou prodejnu oblečení jménem MC Mall, v tu dobu už ale zavřenou. Jakmile si žena sedla na gauč, řekla: „Tady se usadíme.“ Upřímně, ve chvíli, kdy jsem si na ten gauč sedl já, taky mě přešla chuť hledat jiné místo.

Vedle MC Mall bylo i ratanově působící posezení pro dva. Židle měly kulatý, obklopující tvar, takže vypadaly dost zajímavě. Jako konceptové místo jsou fotogenické, ale když si do nich sedneš, opěradlo je docela tvrdé a prostor úzký, takže na dlouhé vysedávání by to podle mě nebylo. Na fotku super, na pomalé pití kávy a odpočinek byl předchozí gauč mnohem lepší.

Bylo tam i takovéhle místo. Prostor nerozdělovaly stěny ani klasické příčky, ale květináče a stromy, takže ratanové židle působily, jako by byly schované mezi rostlinami. Není to uzavřený pokoj, ale zelené listy kolem dokázaly vytvořit docela soukromou atmosféru. To rozmístění mě bavilo, chvíli jsem ho jen pozoroval. Vzadu bylo skrz výlohu MC Mall lehce vidět vystavené tašky a doplňky, takže si člověk může dát kávu a přitom trochu nakouknout i do obchodu.

Držák na tác ve výtahu, přesně takový detail potěší

Do druhého patra vede výtah a hned po nastoupení jsem si všiml malého stojanu uvnitř. Je určený na odložení tácu, aby člověk nemusel držet kávu a pečivo v ruce, když se výtah hýbe, a neriskoval, že se něco vylije. U takových detailů máš pocit, že je vymyslel někdo, kdo to místo opravdu používá. Žena tam tác položila a řekla: „Kdo tohle vymyslel, není to génius?“ Řekl jsem jí, že trochu přehání, ale v duchu jsem byl taky nadšený.

Pohled na kavárnu Kalifornie z druhého patra

Ve druhém patře je střed otevřený, takže je vidět přímo dolů na pekárenské vitríny v přízemí. Popínavé rostliny se spouštěly po mřížové konstrukci a pod nimi bylo vidět vitríny s pečivem i sedací zóny, kterými jsme před chvílí procházeli. Až shora mi došlo, jak je tahle kavárna opravdu široká. Díky vysokému stropu nepůsobila vůbec stísněně. Žena se opřela o zábradlí a dívala se dolů: „Odsud je to ještě hezčí.“ A měla pravdu, měřítko, které jsem v přízemí tak nevnímal, se ve druhém patře ukázalo celé najednou.

Sedadla ve druhém patře měla v každé zóně úplně jinou náladu. U oken byly starožitně působící židle s obrázky zvířat, růžové podsedáky a žluté dřevěné židle smíchané u jednoho stolu, žádná sestava nebyla úplně stejná. Vedle byl zelený kulatý stůl obklopený červenou, šedou a žlutou židlí, jako by někdo schválně poskládal věci, které k sobě na první pohled nepasují. U zábradlí byly čisté stolky pro dva, odkud bylo přes sklo vidět na palmu v přízemí, ideální pro klidné posezení ve dvou. Když jsme šli hlouběji dovnitř, objevil se dlouhý dřevěný stůl s bílými oblými židlemi a nad ním kruhový lustr, a atmosféra se zase úplně změnila. Mezi závěsy vzadu byl lehce vidět i výstavní prostor s obrazy. Žena řekla: „Jsou všechny korejské kavárny takové? Jen obejít druhé patro je jako navštívit čtyři nebo pět různých kaváren.“ A tentokrát to nebylo přehnané.

Dřevěné sezení ve stylu ondol, korejská podlahová kultura v kavárně

Uvnitř druhého patra bylo i dřevěné sezení, kam se chodí po vyzutí bot. Dřevěná podlaha připomínala korejský tradiční systém podlahového vytápění ondol, u nízkých stolků byly polštáře a člověk si tam mohl pohodlně natáhnout nohy. Pro rodiny s dětmi mi to přišlo úplně ideální. V tuhle hodinu tam nikdo nebyl, takže by se tam dalo sedět opravdu volně, ale přes den by se o tohle místo asi muselo přijít brzy. Žena navrhla, jestli bychom nejedli tady, ale my už měli zabraný gauč v přízemí, takže jsme se jen podívali a šli zpátky dolů.

Rýžová bageta s jarní cibulkou, vídeňská káva a hnědosýrové macchiato

Objednali jsme jednu rýžovou bagetu s jarní cibulkou, jedno ledové hnědosýrové macchiato a jednu ledovou vídeňskou kávu. Na účtence jsem viděl, že čas objednávky byl 20:44. To znamená, že jsme od vstupu strávili dost času prohlížením vitrín, cestou nahoru do druhého patra a zase zpátky.

Na dřevěný tác jsme dali oba nápoje a rýžovou bagetu s jarní cibulkou a odnesli je na místo. Když jsem to položil na zelený dřevěný stůl, samo o sobě to vypadalo jako hotová kavárenská fotka. Rýžová bageta měla tmavé těsto a nahoře rozpuštěný sýr s korejskou velkou jarní cibulí, zvanou daepa. I přes plastový obal z ní šla krásně slaná, sýrová vůně.

Vídeňská káva přišla ve dvojité sklenici. Dole bylo tmavé espresso a nahoře silná vrstva bílého krému. 7 500 wonů, tedy asi $6, vizuálně rozhodně nepůsobilo jako vyhozené peníze, ale krém byl dost sladký, takže pokud máš rád spíš hořkost kávy, možná se názor rozdělí. Mně to ale sedlo.

Hnědosýrové macchiato přišlo ve vysoké sklenici a nahoře mělo pořádnou vrstvu hnědých sýrových drobků. Ještě před zamícháním jsem se napil a nejdřív přišla oříšková, lehce slaná chuť sýra, až potom káva zespodu. Žena ochutnala a hned řekla: „Tohle bude moje.“ Tak jsme si ho vyměnili s vídeňskou kávou.

Jakmile jsem rýžovou bagetu s jarní cibulkou rozlomil napůl, vůně cibulky vystřelila ven. Zvenku byla křupavá, uvnitř se ale táhla a byla příjemně žvýkavá, úplně jiná než klasická pšeničná bageta. Sýr byl rozpuštěný mezi kousky jarní cibulky, takže se střídala slanost, sýrovost a lehce opečená vůně. Podal jsem kousek ženě a ona uprostřed žvýkání řekla: „Tohle je fakt z rýže?“ Myslel jsem si přesně to samé.

Zhruba něco přes 20 000 wonů, upřímně dvě drobné výtky

Za jedno pečivo a dva nápoje pro dva jsme zaplatili něco přes 20 000 wonů, tedy zhruba $15 až $17. Když vezmu v úvahu velikost prostoru a atmosféru, nepřišlo mi to drahé. Dokonalé to ale nebylo. Dvě věci mi trochu vadily.

Čtyřicet kilometrů ke kavárně Kalifornie, konec noční projížďky

Když jsme vyšli ven, noční vzduch byl chladný. Původně jsme jen hledali v Čchongdžu nějakou kavárnu otevřenou pozdě večer, ale nakonec bylo vlastně dobře, že jsme přijeli v noci. Cestou na parkoviště žena řekla: „Příště sem přijeďme přes den a koukněme se na pečivo hned od začátku, korejské pekárny jsou zábavné už jen na koukání.“ Zeptal jsem se, jestli tím myslí, že máme znovu jet 40 km jedním směrem, a ona se zeptala: „Bylo dnes řízení náročné?“ Když se ptala takhle, upřímně, nebylo. Cestou zpátky jsme pustili rádio a skoro nemluvili, ale nebylo to trapné ticho. Bylo to takové pohodlné mlčení dvou lidí, kteří jsou každý po svém spokojení. Na noční projížďku dlouhou 40 km ke kavárně Kalifornie to byl docela povedený den.